Na úvod uveďme, že v závěru třicetileté války a především po okupaci Jihlavy švédskou posádkou v letech 1645-1647 došlo k úplnému zničení všech městských předměstí. Vyjímkou nebylo ani předměstí Matky Boží, zvané též Panenské, jehož první domky se objevily západně od města v roce 1510 a v jednom z nich pobýval dokonce tkadlec a pláteník, Žid Simon Weber.
Zatím co vnitřní město započalo s obnovou ihned po odchodu Švédů dne 8. prosince 1647, k obnově Panenského předměstí dostalo město povolení až roku 1654. Od té doby lze sledovat narůstající domovní zástavbu tohoto předměstí a to především podél předsunutých obranných valů a hlavních cest směřujících do Třeště a do Pelhřimova. Nelze se přitom divit, že se tady vedle obytných domků různých řemeslníků objevily hned dvě zájezdní hospody, z nichž nejvíce nás bude zajímat Taubenkobel čili Holubník. Právě v jejích zdech se měla nacházet první novodobá židovská modlitebna.
Na existenci této modlitebny měla poprvé upozornit práce Christiana d' Elverta z roku 1850. Odvolává se na ni Z. Jaroš ve sborníku Dotyky. Mělo jít o první modlitebnu zřízenou začátkem 19. století v soukromém domě na Panenském předměstí. Práce d'Elverta však nic podobného neuvádí. Jaroš pak dále píše, že v roce 1856 byla vybudována nová modlitebna v tzv. Holubníku a to v dnešní Žižkově ulici č.18, v domě naproti bývalému hotelu Jihlavský dvůr. V poznámce uvádí Fiedlerovu publikaci Židovské památky v Čechách a na Moravě. Ani v tomto případě nelze odkaz bezvýhradně přijmout, neboť Fiedler uvádí pouze rok 1856, kdy byla v Jihlavě zřízena první modlitebna. Oba autoři čerpali zřejmě z Goldových dějin jihlavských Židů, kde je mimo jiné i zmínka o Holubníku. Chybné je rovněž Jarošovo tvrzení, že Holubník se nacházel v Žižkově ulici č.18. Zdrojem chybné informace je patrně Göthův průvodce Jihlavou, ve kterém se uvádí, že židovská modlitebna stála ve dvorním traktu domu č.18 a byla užívána do roku 1863. Nelze než poznamenat, že na č.18 modlitebna sice stála, avšak evangelická, nikoliv židovská. Dokladů o jejím založení je dostatek.
Překvapivou zprávu, opět od Götha, uveřejnily noviny Mährischer Grenzbote vydávané v roce 1960 ve Spolkové republice. V č.19 ze dne 10.10. 1960 Göth mimo jiné uvedl, že hostinec Holubník byl postaven jihlavskými sladovníky v roce 1775 a po 14 letech byl prodán soukromému majiteli. Dne 11.7. 1810 v ranních hodinách vyhořel a po obnově sloužil zákazníkům až do roku 1867. Nás bude v této souvislosti zajímat především rok prodeje hostince po 14 letech t.j. rok 1789. Ale nepředbíhejme a podívejme se na historii první modlitebny očima dalších historiků.
Podle F. Hoffmanna byla na počátku 19. století hospoda Holubník nazývána krátce "Rusko". Prý měla připomínat návštěvu ruských vojsk v Jihlavě v únoru roku 1800.
Další letmý pohled do historie nám umožnila Müllerova kronika. Dne 16.5. 1831 hospoda vyhořela. Vzhledem k tomu, že od 13.4. 1814 už to byl v pořadí třetí zhoubný požár, rozhodli se Jihlavané uspořádat sbírku ve prospěch majitele.
Velmi krátce se modlitebnou zaobíral Hugo Gold. První modlitebna či Bethaus byla prý založena v soukromém domě hostince zvaného Holubník, v malé místnosti, kleine Betstube, a to vedle hotelu Iglauer Hof v roce 1856. Zdejších obřadů se mohl účastnit jen nevelký počet věřících. Už tady se však Gold dopustil nepřesnosti, neboť hospoda Holubník se nacházela na místě pozdějšího hotelu Czap a v souvislosti s jeho výstavbou byla v roce 1869 zbořena. Zdá se, že čerpal z ústního podání nejstarších židovských rodin v Jihlavě.
Jaká je tedy doopravdy historie místa první novodobé židovské modlitebny v Jihlavě?
Povolení k obnově předměstí obdržela Jihlava v roce 1654. Výstavba však musela respektovat mohutné předsunuté opevnění před bránou Matky Boží včetně hradebního příkopu. Teprve počínaje rokem 1783, kdy zde došlo k postupnému odstraňování vnějšího předsunutého opevnění, mohla se další výstavba více přiblížit k městským hradbám. Tehdy se do podoby trojúhelníku vytvarovalo větší prostranství lemované malými domky při šancích a podél cest směřujících do Třeště a Pelhřimova. Mezi prvními se jistě nacházela i námi sledovaná zájezdní hospoda Holubník. Vzhledem ke své výhodné poloze lze souhlasit s Göthem, a dokládá to i gruntovní kniha, že byla postavena v roce 1775.
Prvního známého majitele hospody Holubník nám představila kupní smlouva ze dne 10.5. 1789, kterou za prodávající podepsal Johann Nepomuk Steuerer. Uvedený rok plně odpovídá Göthově zprávě, že k odprodeji soukromému vlastníkovi došlo po 14 letech, kdy Holubník spravovali jihlavští sladovníci. Pro naše bádání se stala nejdůležitějším objevem doložka u kupní smlouvy obsahující vedle zmínky o domě s příslušenstvím rovněž zmínku o veřejné židovské kuchyni "jüd. Garküche". Novými majiteleli se stali Johann a Theresia Smutny, když za celou nemovitost zaplatili částku 680 guldenů. Jen pro zajímavost, oba se podepsali třemi křížky.
Jejich rodina si přesto vedla na hospodě velmi dobře a navzdory požáru v roce 1810 přikoupila ke svému čp. 50 ještě sousední dům čp. 51. Jinak po celou dobu více jak padesáti let se ve všech majetkových převodech či smlouvách zaznamenaných v gruntovní knize stále objevuje zmínka o židovské kuchyni. Např. v roce 1803 "Taubenkoblwirthshaus und jüdischen Garkuchl und Garten" nebo později "jüdischer Garküchrund Garten".
Pokud jde o jihlavské adresáře z let 1800 až 1834 pak vedle jména majitele či nájemce zmínka o židovské kuchyni zcela chybí a v připojené poznámce bývá uvedeno jenom Taubenkobelwirthshaus nebo Garküche či Gasthaus. Teprve v adresáři z roku 1864 (!) je vedle majitelky čp. 50, Josefine Röttigové, zkratkou poznamenáno "Gasthaus, J. Gark.", což bezpochyby lze číst jako hostinec se židovskou veřejnou kuchyní - jüdischen Garküchen. Ono se není čemu podivovat, neboť ještě v polovině roku 1850, 1860 a dokonce ještě v roce 1866 se v Jihlavě odbývala řada protižidovských bouří.
Posledním z rodiny Smutných byl Franz, který držel čp. 50 a 51 až do roku 1846, když do té doby prodal postupně obě nemovitosti Johannu a Ignazi Liennerovým. Přitom nelze opomenout poznámku v kupní smlouvě, že na čp. 50 bylo vedle Wirthaus znovu připsáno "jüdisch Garküche". Také cena se během první poloviny 19. století vyšplhala postupně na 7.000 a nakonec na 8.213 zlatých a po spojení obou domů čp. 50 a 51 na 15.903 zlatých.
V roce 1859 se majitelkou stala již zmíněná Josefine Röttigová a po ní v roce 1865 Josef a Anna Kessnerovi. Nakonec v roce 1871 byly obě nemovitosti připsány manželům Franzi Gottfriedovi a Marii Czapovým, kteří na místě obou domů vybudovali velký hotel s odpovídajícím zázemím nesoucí ještě na počátku 20. století název Hotel Czap.
K pozoruhodnému objevu došlo během studia starých stavebních plánů. V tomto případě jde o rok 1793. Tehdy se majitel Johannes Smutny rozhodl o navýšení hospody Holubník. Stavební plán vyhotovil jihlavský městský stavitel Johann Michael Thoma. Plán nese všechny znaky nastupujícího klasicismu včetně mansardové střechy a jinak střízlivě pojatého průčelí s půlkruhově zaklenutým průjezdem s ozdobným klenákem. Vzhled průčelí tehdy umocňoval nevelký trojúhelníkový štít zasazený do středu objektu, který byl na vrcholu ozdoben kamennou květinovou vázou.
Naši pozornost si zaslouží přízemí domu, kde se nacházela židovská modlitebna. Pro tento účel sloužila zcela nepochybně prostorná místnost se třemi okny do dvora, do které se vcházelo zvláštním vchodem v samém závěru průjezdu. Její rozměry byly cca 8 x 4 m a v připojené legendě byla označena písmenem "e" a nadepsána "das Judenzimmer". Hned za touto místností, která se měnila ve všední dny na jídelnu, se nacházela vlastní kuchyně. Uvážíme-li, jaký byl v té době vztah ostatních obyvatel k Židům pak se nelze divit tomu, že se mimo veřejnou židovskou kuchyni neuvádí nikde židovská modlitebna. Jen stavební plán jakoby né náhodou popisuje onu hospodskou místnost "das Judenzimmer" a vedlejší už prostě "die Küche".
Při této příležitosti je na místě uvést, že příkladně ve Zlonicích byla po roce 1845 zřízena modlitebna v hospodě zvané Templ, ve Větrném Jeníkově byly obřady konány v soukromém domě, stejně jako ve Studené a jistě i jinde, kde z různých důvodů nemohly být postaveny synagogy. Jinak většina Židů přicházejících tehdy do Jihlavy pocházela z Puklic, Brtnice, Batelova, Třeště nebo Polné a večer se opět navracela domů. Přitom v každém z uvedených míst byla tou dobou synagoga.
Johann Smutny získal touto zásadní přestavbou Holubníku zvětšení ubytovacích prostor. A nejen to. Do přízemí domu umístil velmi prozíravě dvě od sebe oddělené kuchyně, z nichž jedna byla spolu s jídelnou či modlitebnou určena výhradně pro Židy a druhá navazovala na velký lokál sloužící ostatním příchozím. Tak jako v případě městské či jiné zástavby, kde v 18. století docházelo k separaci židovského obyvatelstva, tak také tento stavební plán separoval židovské pohostinské zařízení od katolického. Dokládají to ostatně i dva samostatné vstupy z průjezdu či předsíně. V prvním poschodí se potom nacházely dva tzv. letní pokoje bez kamen, čtyři pokoje pro zimní hosty a malý byt o kuchyni a pokoji určený zřejmě pro majitele či spíše pro nájemce. Adresář z roku 1809 uvádí nájemce hospody Holubník Žida Jakoba Cerwinku. V roce 1813 je uvedena Theresia Czerwenková, vdova.
Za majitelky Josefine Röttigové, která vlastnila už oba sloučené domy čp. 50 a 51, byla v adresáři z roku 1864 uváděna naposledy hospoda spolu s veřejnou židovskou kuchyní. To už se nejen jihlavským Židům blýskalo na lepší časy. Stačí nahlédnout do soupisu Židů bydlících v roce 1861 v Jihlavě. Zatím co v roce 1837 bylo v Jihlavě doslova trpěno 31 Židů, pak roku 1861 žilo ve vnitřním městě celkem 128 židovských rodin, na Špitálském předměstí 8 rodin, na Brtnickém předměstí 2 rodiny a na Panenském předměstí 10 rodin. Přitom na čp. 50 byla ubytována pětičlenná židovská rodina Arona Schrekera z Golčova Jeníkova a na čp. 51 desetičlenná židovská rodina Israela Stranskyho z Habrů, který měl v pachtu veřejnou židovskou kuchyni v sousedním domě čp. 50.
Tím se historie zdejší židovské veřejné kuchyně spojené s modlitebnou uzavírá, neboť v roce 1863 byla novostavba synagogy slavnostně vysvěcena a jihlavští Židé tak získali konečně tolik vytoužený templ. Co se týče veřejné židovské kuchyně tu potom zastoupila jiná, kterou na Špitálském předměstí čp. 8 provozoval Norbert Frühauf.
A na závěr ještě jedno ohlédnutí do historie. Vlastní název oné zájezdní hospody Holubník či německy Taubenkobel. Byl dílem náhody a nebo byl vybrán záměrně? Od samého počátku sem přicházeli Židé navštěvující Jihlavu. Na stravu i přenocování. Předpokládám, že věřící Židé. Určitě znalí zásluh rabína Jóchanana ben Zakaje. Ten dostal od římských úřadů povolení, aby vybudoval v Jamnii středisko, kde se budou určovat pravidla židovského náboženství. Stalo se tak kousek od pobřeží na západ od Jeruzaléma, ve vinici poblíž
h o l u b n í k u ! A další komentář už netřeba...