Hrozná představa. Zdrcující realita. Pro jistotu jdu od jedněch dveří ke druhým a koukám. Žádný takový to zahnutý, čemu my doma říkáme klika, se nekoná. Žádný ladně vytvarovaný bakelit, žádné aluminium, na mosaz či bronz ani nepomyslím. Tam u nás doma byly kliky už ve středověku. Lidé snad ani netušili, jako vlastně měli kliku. Mít po staletí kliku, to už cosi znamená. Však jsme měli království od jednoho moře ke druhému. U nohou nám mohla ležet celá Evropa. Ale Evropa nám sáhla na kliku, a bylo po klice. Klika nás opustila. Našel ji až někde u Trocnova. Pozvedl ji a měl takovou kliku, že s ní otevíral brány všech tuzemských i cizozemských měst. Pak ale ztratil zrak, kliku někam položil, a už ji nenašel. Bylo po klice. A po Lipanech už byly na dveřích jiné kliky a jiní měli tu kliku je otevírat. Taková klika je nad zlato. Přijdeš, uchopíš, zmáčkneš směrem dolů, a div divoucí, dveře jsou ti dokořán. Nemít kliku, neuchopíš, nemáš co mačkat a jdi si kam chceš...
Co vlastně mají zdejší dveře, když ne kliku. Mají kouli. Kovovou, pěkně kulatou kouli. Podle důležitosti dveří a za dveřmi jsou buďto z hliníku čili aluminia, zní to odborně, a nebo z nějaké jiné slitiny, která se pochromuje a nebo pozlatí. Rozhodně to jako klika nevypadá a už vůbec si nedovedu představit mít tady v Americe místo kliky kouli.
Jednu chvíli jsem kliku měl. To jsme šli se psem na procházku a já nesl igelitový pytlík se psím hovínkem. A hle. Co to leží na betonovém chodníku. Peníz. Celá čtvrtka dolaru i s portrétem presidenta. Tomu se říká klika. Vůbec si nedovedu představit, že bych přišel rozjásaný domů a zvesela volal: Měl jsem kouli. Žena by to mohla přeslechnout a smutně by konstatovala: Tak ty máš na starý kolena v kouli, no, to se máš čím chlubit...
Ale koulím ještě není konec. Ještě vám musím říct, že dveře se otevírají zatočením koulí proti zárubním, česky futrům. To mi nedává smysl. Klika se taky otevírá směrem dolů a nééé nahoru. Pořád tím trpím. Mám z toho komplex. Když přistupuju ke dveřím, stále si opakuji: Troubo, doleva, otáčej doleva. A sláva, dveře se otevírají. Ale marná sláva, klika je klika. Není nad českou kliku. A dokonce i dveře uvnitř zdejších bytů jsou opatřeny koulemi. Tentokrát lze vidět koule z průzračné hmoty podobné sklu, snad plexikoule, někde opravdu skleněné a dokonce tvarované, podobné našim broušeným vázičkám. Lepší lidi mají holt lepší koule...
Co dodat na závěr. Mít kliku je terno. Bez kliky se neobejdou nejen dveře, ale i lidské počínání. Ten či onen má kliku ve všem, jiný jen někdy. A když to vezmeme v průměru, máme v Česku klik jako máku. Jen si spočítejte doma všechny vaše dveře. A přidejte jednu kliku navíc. Tu Kliku s velkým K, kterou vám přeje autor těchto řádků.