Zadržet dech na více jak dvacetčtyři hodin nelze ani v zemi neomezených možností. Leda, že bychom volili tu poslední možnost. Zadušení. Ale to nepřichází v úvahu. Stačí pohled na venkovní teploměr. Je kalifornské zimní ráno a rtuť se vyšplhala na 22 stupňů Celsia nad nulu. Komu by se chtělo dobrovolně odcházet. Kam pospíchat, když americký den právě započal a člověk má jedinečnou možnost prožít jej v americkém domě. Na zeleném trávníku v předzahrádce právě kvetou broskvoně a v květech se vrtí včelky. Jsou štíhlejší, to naše včelky jsou boubelatější. Asi mají daleko z úlu ke květům. Ty české mívají nektar hned u hubajzny či u sosáčku. Tady jsem neviděl jedinou zahradu s úly. Patrně půjde o divoké včely z blízkých kaňonů, kde bují pestrá vegetace a není nouze o duté kmeny stromů.
Je to podobné, jako s byty nebo rodinnými domky. Nabídka přesahuje poptávku. A není to jenom o penězích. Zdejší lidé velmi často a bez zbytečných emocí mění bydliště. A často na hony vzdálené. V okolí jsem zaznamenal hned několik stěhování. Za bratrem, za lepším počasím víc na sever, do pensionu pro seniory. Jednoznačně ale převládali rozvedení, s dětmi i bez nich. Měl jsem možnost navštívit zdejší soudní budovu a nahlédnout okénky ve dveřích do jedné ze zdejších rozvodových soudních síní. A byl to pohled jako z filmového plátna. Soudce seděl za pultem na tribuně, strany s obhájci a svědky dole v lavicích, ve dveřích ozbrojená ochranka, nechyběly vlajky USA a státu Kalifornie. V dlouhé čekací chodbě posedávalo nebo přešlapovalo mnoho lidí všech možných vzevření a barev pleti. A abych nezapomněl, při vstupu do budovy soudu jsem prošel bezpečnostním rámem. Ani nepípl. Já také ne. Měl jsem v té chvíli nepříjemné šimrání po zádech i jinde...
Náš americký den začínal českou snídaní. Snažili jsme se. Sáčky s ovocným čajem byly tak říkajíc normální. I máslo včetně pomazánkového chutnalo ponašem. Ale chléb náš vezdejší, ten míjel náš domov řádnou oklikou. Kdeže český chlebíček, kdeže český rohlíček či půlenka. A strouhanka na řízky se dělala z chleba. A když už jsme u řízku, mám rád bramborovou kaši. Marná sláva, nic nebylo jako doma. Brambory chutnaly jinak, řízek nevoněl po našem a okurkový salát v běžné octové vodě s cukrem se tady nedělá. Tady saláty polévají sračičkama, jinak to nemůžu nazvat. Všechno to pálí na jedno brdo, ať už je sklenička pomalována a popsána jakkoliv. Nedávno udělala manželka bramboráky. Ale marnost nad marnost, ani ten česnek není jako ten náš. O bramborách nemluvě. A sůl, sůl nad zlato, solí tady mizerně a tak se už ani nedivím, že ta pohádka o soli mohla vzniknout jenom u nás doma. Teď už se nedivím, proč pan Werich nezůstal po válce v Americe, on prostě nemohl, jeho chuťové buňky by to nevydržely a on by strádal. Doma sic taky strádal, ale od jídla to nebylo, do toho mu bolševici nekecali a tak alespoň v něčem bylo po jeho. Právě při dnešním obědě jsem si na něj znovu vzpomněl. Udělali jsme si brambory a k tomu klobásky osmažené na pánvi na oleji. A tady musím kápnout božskou, klobásky byly mňam, mňam, výtečné.. Český žaludeček se zaradoval a vše zakončila sklenice pepsicoly, jak říkám, jako u nás doma...
Slunce pralo jak o našem červenci a tak jsme s procházkou počkali až do čtvrté hodiny odpolední. Šla s námi pejskova slečinka, tříletá švýcarská salašnice vážící něco kolem padesáti kil. Šli jsme pomalu, my koukali po lidech, ona čmuchala po trávnících a po hydrantech. Taková docela normální procházka. A co je zvláštní. San Diego je velkoměsto. Lidí jako máku. A my je potkávali na cestičkách v parku a oni nás zdravili a my jim slušně odpovídali. Něco takového pamatuji u nás doma, na vsi, na Rounku. Tady se lidé zdravili a zdravili i cizí, když je potkali třeba v lese a nebo cestou na pole. Teď toho zdravení nějak ubejvá, lidi nezdravěj, asi nechtěj bejt zdraví, a kdo ví, jestli vůbec ví, co chtěj... A tak, chtěj nechtěj, šli jsme pomalu podél jedné zdi a já stále připomínal manželce, ať se dívá po zemi, co kdyby někde ležela nějaká stodolarovka. To se ví, neležela. Ale moje žena vidí jako ryska, v jednom případě spatřila na zdi hromádku opravdovejch americkejch centů. Přesně jich bylo jedenáct. Neodolal jsem, ač mi bylo řečeno, abych to nechal ležet. Neposlechl jsem. Peníze musejí být v oběhu. Zabalil jsem je do papírového kapesníku, doma je umyl v mýdlové vodě, to kvůli hygieně, a až přijede vnuk z koncertu, nalezne je pěkně vyrovnané na nočním stolku. Každý milionář začíná od píky, a americkej od centíku k dolárku...