A jak pak je dnes u nás doma ... Prý roztáto a klouzavo. A stromy bez listí a leckde špatná nálada. To tady v letadle je báječná. Všichni se usmívají a věří, že ve zdraví doletíme a přistaneme. Soused vedle je z Indie. Zatím co já si letím lenošit, on se hrne za obchodem. Ukazujeme si navzájem fotografie z rodinných alb uložených v počítačích. Krátce před přistáním se nám s manželkou svěřiil, že jsme mu během letu připadali jako jeho rodiče. Mám z toho dobrý pocit po celém těle. Kdyby byli na světě jen samí lidí, svět by si určitě vždycky a ve všem porozumněl. A přistáváme. Bravurně. Lehounce. Takový kolos dostat na zem, to je pro mne vždycky úchvatný zážitek. Smekám před těmi piloty a když je míjím, neopomenu vřele děkovat.
Sláva vlasti výletu, nespadli jsme, už jsme tu. Vystupuji na území Spojených států amerických, stát Kalifornie. Vítá mě anglicky, španělsky a čínsky psaný nápis. Jednou se tady určitě objeví i čeština. Že ne, nedejte se mýlit. Pár měsíců se tady rekreovali už naši českoslovenští legionáři, když opuštěli na lodích Vladivostok a odjížděli domů do vlasti v r.1918. Moc se jim to tady zamlouvalo. I mně se zdejší plnohodnotný kapitalismus zamlouvá.
Americký imigrační úředník byl usměvavý a měl pro mne plné porozumnění. Zatím co já mlčel, on mi promlouval přímo ze srdce a pak mi zdarma pořídil otisky všech deseti prstů na rukou, nohy vynechal, a ještě mi prohlédl oči. Zřejmě správně vytušil, že trpím glaukomem a tak mi ladným gestem levé ruky spolu s pozdravením ukázal cestu kudy k zavazadlům. Už na nás čekala a stejně netrpělivě čekali i naši nejbližší. Vítání proběhlo bez chleba se solí a bez projevů. Žvanění nahradil přímo prvomájový jásot. Popisovat další dění nebudu. Ale psí uvítací ceremoniál v dočasném domově byl popsím. Vítali nás dvě fenky, a znáte ženské, a ještě po třech letech. Skákání nebralo konce a od vrčení a štěkotu se třásla celá dřevěno-papundeklová americká chalupa. Štěkání mi nikdy moc nešlo a tak jsem uronil pár slziček. Byly mi něžně olízány. Nic naplat, tady budu nějaký čas jako doma. Ono to haf haf haf zní stejně po česku, jako po americku.
Trochu jsem pozapomněl na cestu z letiště. No, nic zvláštního. Deseti proudá dálnice, pět cest tam, pět nazpátek. Aut jako máku a protože byl večer, všechno se to před námi červenalo a na druhé straně bělelo. Probůh, kam ti američané mohou pořád jezdit. A těch blikajících reklam, které stejně nikdo nečte, protože musí koukat na cestu. Některé jsem si pamatoval od minulé návštěvy. Hilton, Macys, Walmart. A potom pár semaforů a zatáček a konečná. Vystupujeme. Večer je vlahý. Bylo po dešti. Teplota kolem 18 st.Celsia. Nad nulou. Stromy plné zeleného lupení. Keře plné květů. A před námi první americká noc. Ale nic naplat, povídání končí, jde se usnout. Přeji všem čtenářům tam daleko u nás doma dobrý zimní den.