Mačkat čudlíky a číst v českých denících je nudné. Všechno čímsi ukecaným začíná a zdražováním končí. Mně je tady na tom světě dobře. Nic nechci, nic nepotřebuji. Zdraví mě neopouští. Nevím proč na místo radostných ohlasů na novoroční projevy musím číst o zdražování nemovitostí. Nebude to milý čtenáři hned, nebojte se. Bojte se až koncem roku. Do té doby se stresujte, nervujte, kalkulujte, namáhejte mozkové závity. A čtěte dál. Třeba o zdražení našeho českého nejoblíbenějšího moku, o pivu. Začal Prazdroj v Plzni, a hle, pivní virus nakazil i lahve jihlavského Ježka. A pokud jde o ježka, mohli by si s tím poradit veterináři. Ceny však nezůstanou stálé a lidi se nebudou mít ani při popíjení lihových nápojů. Kdo ví, jak to dopadne s denaturákem. A to nemluvím o cigaretách. Pravda, škodí zdraví. A budou škodit ještě víc. I peněženkám. Tady předpokládám, že některá z renomovaných bank bude poskytovat úvěry na nákup celých kartonů včetně zapalovače a nebo některá stínová zahraniční společnost zvýší dovoz padělků z bývalých bratrských zemí...
Nic naplat. Zmáčkl jsem úplně jiný čudlík, než jsem původně chtěl. A kdo se mi neozval, koho to nevidím, originál filmu Hello, Dolly! Spoustě slov jsem nerozumněl, ale vůbec to nevadilo. Konečně návod, jak se vlastním tělem postavit k vlastnímu životu. Žít. Od rána do večera užívat svého barevného života. Radovat se, tu či onde uronit slzičku, zanotovat písničku a pak hurá ke schodům. Dolly přichází. Dolly sestupuje. Dolly zpívá. Hladí naše zdražováním pobledlé líce. Naše ušoupané konečky prstů přehrabující se strachem v poloprázdné peněžence. Dolly je zázrak. Omalovánky mých dnů dostaly tu správnou barvu. Už vím, kam půjdu. Kudy se protáhnu, proderu, procpu, proškrabu, prolezu. Na sluncem i tmou zalité schodiště mého vlastního života. Hello, Dolly!