Vydáno 12.2.2010
Není nutno, aby bylo příliš veselo...
Zavřít foto...
Není nutno, aby bylo příliš veselo...
Pošmourno. Znáte to. Po obloze se honí rozervané cáry šedočerných mračen a jeden hned neví, spadne-li pár kapek a nebo se polejou konve. Komu by se chtělo cokoliv, a už vůbec ne jít ven. Na procházku. A pěšky do půlky Kawlosu. Jen do půlky, dědo, žadoní vnučka. Bude to slabá hodinka, dodává spěšně moje dcera. A děda, jak by ne, starej trouba, nechá se ukecat a navlíkne si bundičku a vysoký boty s neklouzavou podrážkou a, co se dá holt dělat, že se teda na ten vejšlap jde.
Ještě jsme ani nedojeli na parkoviště a už začalo krápat. Drobné kapičky. Taková předehra každého pořádného lijáku. Ale co, všichni vystoupili a hrdinně vykročili do té velikánské hromady kamení pokryté křovisky, někde do pasu, jinde až nad hlavu. A jak cestička hrbolatě ubíhala a víc a víc se klikatila, z kapiček se začaly klubat kapky a přivanul dotěrnej vítr. Valem se zešeřilo a já, místo abych obdivoval modré kvítky na keřích a nebo první světýlka v domečcích pode mnou, poulil jsem oči pod nohy, přeskakoval kameny, klouzal po balvanech, spílal vodě co mi tekla po hlavě přes obličej a po krku za tričko až dolů do gatí a marně zaháněl ono neúprosné nutkání, jít či nejít. A přitom nohy dál klopýtaly a šlapaly, neboť nic jiného mi vlastně nezbývalo. Musel jsem dojít. Nemohl jsem ztratit glanc. Co by tomu řekli potomci. Vona ta zatrápená cesta byla nakonec k něčemu dobrá. Jak jsem tak poskakoval a koukal pod nohy, upadl jsem jenom jednou, vzpomněl jsem na naše cestičky. Tam u nás, doma. Kolem svatého Antonína nad Rounkem nebo u Bílého Kamene. Ale i jinde po Vysočině. Cestičky lemované mezemi, šípkovými keři, trnkovím. Pěšinky podél potůčku pokryté zeleným běhounem travin a zaječího pysku a sasanek. Inu, není cesta jako cesta. Jen klopýtání zůstává a přibývajícími léty se cestičky krátí. A dechu se dostává čím dál míň a lenosti přibývá, jak plevele na záhonku. Promočení všichni na kůži, došli jsme k autu. Zvítězil jsem sám nad sebou. A doma mě čekalo uvítání: Ty starej blázne, je ti tohle zapotřebí. Podívej, jak vypadáš. Neviděl jsem. Byla tma. A teplá sprcha spláchla všechnu utrmácenost a dodala mi nejen chuť k jídlu, ale i do života. A vnučka, až tudy jednou půjde, a já už tady nebudu, určitě si mě připomene a snad i utrousí - Jooo, ten můj českej děda, to byl kabrňák...
Ráno moudřejší večera. To platí všude na světě. Ráno bylo bez mráčku. Mokré šactvo usušila suška a den mohl začít další procházkou. Ta přišla až po obědě. Vnučka jela do hudební školy a já se ženou se hodinku procházel po La Mese. Rušný bulvár nás nutil přidat do kroku a zmizet v postranních ulicích. Taky nás zastavil pochodující prodavač deštníků, ale měl smůlu, nejen že nepršelo, neměli jsme v kapsách ani cent. Jen jsme se na sebe usmívali a každý šel dál po svém. Pojednou se do poklidu zařízlo houkání hasičského vozu a hned po něm se přehnala kolem nás ambulance. Někde poblíž asi hoří, napadlo nás, a pokračovali jsme ulicí dál k rušné křižovatce, kterou řídily děti s velkejma plácačkama s nápisem STOP a jedna paní učitelka s píšťalkou uprostřed, neboť právě končilo vyučování zdejší evangelické školy a děti s rodiči spěchali k autům na parkovištích. Zajímavá podívaná, až na ten neutuchající proníkavý pískot paní učitelky, která, jak si myslím, si doma ani nehvízdne. Ale pak přišlo další překvapení. Uprostřed jinak tiché ulice blikaly dva policejní vozy, hasičské auto a ambulance. Vyhnout se tomu místu nedalo a tak jsme mlčky a skoro po špičkách kráčeli kolem opravdového neštěstí. Na vozovce ležel mladý motocyklista a nad ním se sklánělo několik osob v bílých pláštích a v uniformách. Taková divná a nepříjemně nehlučná scéna. Ušli jsme pár desítek metrů, když nás houkající ambulance předjela. Snad bude mít kluk jeden americkej štěstí. Takovej krásnej den. Fuj, fuj, fuj. Třikrát, pro štěstí. Kdo by ho nechtěl. A kdo by ho jinejm nepřál.
Ladislav VILÍMEK